-8.png)
Pomáhat druhým je považováno za ctnost — chceme být oporou svým dětem, rodičům, partnerům či klientům. Často ale ve snaze být užiteční překročíme tenkou hranici mezi podporou a nahrazováním. Děláme věci za druhé, řešíme za ně problémy a ulevujeme jim od odpovědnosti. Přitom si neuvědomujeme, že místo pomoci jim tím často podkopáváme nohy. Zbavujeme je příležitosti růst, učit se a věřit ve vlastní schopnosti. Ať už jde o dítě, které si neuklidí hračky, protože ví, že to uděláme my, nebo o seniora, kterému bereme možnost rozhodovat o vlastním životě.
Zodpovědnost, soběstačnost a samostatnost nejsou vrozené vlastnosti. Jsou to dovednosti, které se rozvíjejí pouze tehdy, pokud jim dáme prostor. Pokud neustále zasahujeme a řešíme situace za druhé, bereme jim šanci učit se z vlastních rozhodnutí, chyb a úspěchů. To platí stejně pro děti, dospívající, dospělé i seniory.
Snad nejčastějším příkladem jsou rodiče, kteří z lásky a obav dělají vše za své děti. Uklízejí jim pokoj, nosí jim aktovku, připravují úkoly, mluví za ně ve škole nebo na kroužcích. Záměr je pochopitelný — chceme jim ulehčit život. Ale důsledek? Dítě se nenaučí nést důsledky svých činů, neumí si poradit s běžnými problémy a postrádá důvěru ve vlastní schopnosti.
Například když dítě zapomene školní pomůcky nebo úkol a rodič mu je neprodleně doveze do školy, vysílá tím nevědomky zprávu: „Nemusíš si pamatovat své povinnosti, vždycky to za tebe vyřeším.“ Opakuje-li se to často, dítě se nenaučí nést důsledky svého jednání a nevytvoří si potřebnou odpovědnost. Naopak — začne se spoléhat, že problémy vždy někdo vyřeší za něj. V dospělosti pak může mít potíže s organizací času, řešením překážek a samostatným rozhodováním.
Podobná dynamika platí i u dospělých či seniorů. Z dobrého úmyslu za ně často řešíme běžné činnosti — nakupujeme za ně, uklízíme, zařizujeme úřady, mluvíme za ně u lékaře. Ano, může to být rychlejší a jednodušší, ale dlouhodobě tím podporujeme jejich pasivitu a ztrátu sebedůvěry.
Lidé, kteří ztrácí příležitost rozhodovat a aktivně se zapojovat do života, čelí vyššímu riziku psychické i fyzické degradace. Čím méně dělají, tím méně toho zvládají — a začíná se rozvíjet spirála bezmoci, která často končí úplnou závislostí na druhých.
Pomáhat = podporovat, ne nahrazovat
Skutečná pomoc neznamená dělat věci za druhé, ale být jim oporou. Znamená to:
-
Dát prostor pro vlastní rozhodnutí
-
Povzbuzovat, když se nedaří
-
Být připravený poradit, ne řešit
-
Respektovat tempo a možnosti každého jedince
Neberme druhým sílu. Pomozme jim ji najít. Ať už jde o dítě, které si má samo připravit batoh do školy, o babičku, která se chce naučit objednávat zboží z internetu, aby si i v pokročilém věku zachovala nezávislost a krok s moderní dobou, nebo o dospělého muže, který se začne aktivně podílet na chodu domácnosti i výchově dětí — naším úkolem není jejich úsilí nahradit, ale podpořit ho.
Podpora samostatnosti není projevem lhostejnosti, ale hlubokého respektu. Věřit v druhé znamená dát jim možnost růst. Děti se naučí čelit životu, senioři si zachovají důstojnost a všichni získají to, co je v životě nenahraditelné — pocit vlastní hodnoty a schopnosti ovlivňovat svůj svět. Když uspějí, posílí to jejich sebevědomí. Když udělají chybu, naučí se s ní pracovat — a to je jedna z nejcennějších životních lekcí.
Chcete-li skutečně pomoci, nepřebírejte zodpovědnost. Dejte druhým důvěru, vedení a prostor. V tom spočívá skutečná pomoc.
Podpora soběstačnosti je důležitá také v zařízeních jako jsou DZR a DS.
V prostředí domovů pro seniory a zařízení se zvláštním režimem má podpora soběstačnosti zásadní význam pro zachování důstojnosti, identity a duševní pohody obyvatel. I lidé ve vyšším věku nebo s omezenou soběstačností mají právo rozhodovat o svém životě a být aktivními účastníky každodenních činností v rámci svých možností. Pečující personál by proto neměl pouze poskytovat péči, ale vytvářet prostředí, kde mají klienti příležitost uplatnit své schopnosti — ať už jde o výběr oblečení, podíl na přípravě jídla, péči o pokoj, nebo rozhodování o denním programu. Místo toho, abychom klientům automaticky vše zajišťovali, měli bychom je jemně podporovat k aktivitě, a tím posilovat jejich sebevědomí, orientaci a smysl pro kontrolu nad vlastním životem. Každý drobný úkol, který zvládnou sami, není zdržení, ale investice do jejich psychické i fyzické kondice. V atmosféře důvěry, trpělivosti a respektu se i lidé s kognitivním nebo fyzickým omezením mohou cítit kompetentní a potřební — a právě to je základem kvalitního života ve stáří.