Demence a sledování televize

Televize je v moderním světě běžným zdrojem zábavy, informací a kontaktu s okolním děním. U mnoha lidí má své pevné místo v každodenním režimu. Nicméně v péči o osoby s demencí vyvstává zásadní otázka: Je sledování televize prospěšné, nebo může být naopak škodlivé? Na základě zkušeností z přímé práce s klienty, odborné literatury i výzkumů přináším důvody, proč sledování televize pro osoby s demencí není příliš vhodné. 

Pasivita vs. kognitivní stimulace

Jedním z hlavních pilířů moderní péče o osoby s demencí je kognitivní aktivizace – tedy záměrné povzbuzování mysli skrze konverzaci, pohyb, senzorickou stimulaci a strukturované aktivity. Televize však představuje jednosměrný tok informací, který nevyžaduje žádnou zpětnou vazbu, rozhodování ani interakci. U osob s narušenými kognitivními funkcemi se tím posiluje pasivita, což urychluje úpadek schopností.

Narušené porozumění ději a emocím

Lidé s demencí, zejména v pokročilejších stádiích, mají narušenou schopnost sledovat souvislosti, rozpoznávat postavy, rozumět dialogům a často i interpretovat emoce. Rychlé střihy, změny scén a hlasité zvuky mohou vést ke zmatení, úzkosti nebo strachu. Klienti často nedokážou odlišit fikci od reality – mohou mít pocit, že je ohrožuje válka, požár nebo násilí, které vidí na obrazovce. V některých případech to může vyvolat bludy, halucinace nebo agresi.

Ztráta kontaktu s realitou a sociální izolace

Zatímco zdravý člověk může televizi vnímat jako okno do světa, pro člověka s demencí může být obrazovka zdrojem dezorientace. Není výjimkou, že klient hovoří s televizními postavami, myslí si, že události se dějí v jeho okolí, nebo je přesvědčen, že na něj někdo mluví z přístroje. Tím dochází k prohlubování dezorientace v prostoru a čase a ke ztrátě kontaktu s aktuálním prostředím. Navíc sledování televize redukuje čas, který by mohl být věnován mezilidské interakci, což je klíčový faktor pro zachování kognitivní a emocionální pohody. Televize se často stává náhražkou za komunikaci – zejména v institucích, kde je personálu málo a času ještě méně.

Vliv na emoce a náladu

Obsah televizního vysílání bývá nevyzpytatelný a nekontrolovaný. Zpravodajství, filmy, reklamy nebo i zábavné pořady mohou být plné násilí, negativních emocí nebo napětí. Pro osobu s demencí to může znamenat zvýšenou míru stresu, neklidu, někdy i noční můry či zhoršený spánek. Vědecké studie i praxe ukazují, že u lidí s Alzheimerovou chorobou či jinými typy demencí se při sledování některých pořadů zvyšuje hladina kortizolu – stresového hormonu, což zhoršuje kognitivní funkce a celkovou stabilitu stavu.

Televize jako nástroj pasivní zábavy není vhodným prostředkem péče o osoby s demencí. Namísto ní by měla být péče zaměřena na osobní kontakt, aktivní zapojení, smysluplné rituály a důstojnost. I když může televize působit jako „snadná cesta“, její dlouhodobý dopad je ve většině případů negativní. Péče o člověka s demencí vyžaduje trpělivost, empatii a kreativitu – nikoliv dálkový ovladač.

Zdroje:

• Kitwood, T. (1997). Dementia Reconsidered: The Person Comes First.

• Sabat, S.R. (2001). The Experience of Alzheimer's Disease: Life Through a Tangled Veil.

• Alzheimer’s Society (UK) – TV and dementia: Understanding risks and alternatives